10. 03. 2012

Zimní expedice PACOVA HORA

Této výpravy se mohli zúčastnit nejenom členové oddílu, ale také jejich rodiče a ostatní přátelé oddílu.

Sraz byl v 7: 10 na vlakovém nádraží. Dohromady nás bylo dvanáct, z toho sedm členů: já, Pepek, Drak, Komár, Štika, Venca a Štěpán. Také s námi byli dva psi- Drakův pes Dusty a Pepkova ,,Voňavka´´ (Tom).

Poté, co jsme se pozdravili, nastoupili jsme do vlaku a úzkokolejkou odjeli do Sudkova Dolu, který leží asi dvacet kilometrů od města Tábor. Mezitím, co jsme seděli ve vlaku, projeli jsme Novou Včelnicí, Kamenicí nad Lipou a Černovicemi.

Když jsme v Sudkově Dole vystoupili, vyfotili jsme se u vlakové zastávky a odešli po červené turistické značce do vesnice, ve které stojí středověká tvrz v podobě kamenné věže.

Ze Sudkova Dolu jsme odešli po polní cestě do vesnice Bezděčín, kde byla naše první zastávka. Asi po pěti minutách jsme odešli po asfaltové silnici do Nových Dvorů a z nich do Pořína. Po několika stech metrech za pořínskou vlakovou zastávkou jsme přešli hlavní silnici.

Poté, co jsme prošli vesnice Horní a Dolní Hořice, stanuli jsme před Pacovou horou, ve které se nachází Chýnovská jeskyně. V této jeskyni se nenacházejí jen vápencové krápníky, ale Chýnovská jeskyně je největším zimovištěm netopýrů řasnatých v Evropě. Také se stala první zpřístupněnou jeskyní v České republice a to v roce 1863.

Když jsme si prohlédli vchod (jeskyně je ještě přes březen uzavřena), odešli jsme po strmé lesní cestě na nedalekou polní cestu, ale ve skutečnosti jsme jen došli na mokrou zelenou louku. Na této louce Venca řekl hlášku dne (s Komárem jsme se na tom shodli), a to když právě uklouznul a mokré trávě.

Po modré turistické značce Jsme došli k lesu, ve kterém jsme si rozdělali oheň a uvařili výbornou gulášovou polévku a opekli buřty.

Před druhou hodinou jsme odešli do obce Chýnov, Kde si někteří doplnili zásoby jídla a pití. Z Chýnova jsme vyrazili po červené turistické značce a to do Turoveckého lesa, ze kterého jsme vyšli jen pár kilometrů před Planou nad Lužnicí.

Cestou lesem jsme s Vencou hráli hry ,,Kdo pane, já pane´´ a ,,Bomba´´. Velmi jsme se při to nasmáli, zvláště když jsme si ve hře ,,Kdo pane, já pane´´ vyměnili přezdívky.

Také jsme v lese měli pár zastávek. Při jedné z nich jsme našli zápisník, kam návštěvníci lesa píšou své dojmy ze své cesty Turoveckým lesem. I Venca tam něco napsal, ale vlastně vypsal jen účastníky naší expedice, o žádných dojmech z cesty tam nepsal. A přece byl náš zápis mezi nejdelšími zápisy v tomto turistickém zápisníku. Nakonec jsme se všichni pod Vencův výtvor podepsali.

Za Turoveckým jsme přecházeli rozestavěnou dálnici. Byla to stejná dálnice, kterou jsme minulý rok viděli u obce Mylikovice (vypadá to, že se dálnice stavějí opravdu dlouho).

Na nádraží do Plané nad Lužnicí jsme přišli asi jen pět minut před příjezdem našeho vlaku, kterým jsme pak odjeli do Veselí nad Lužnicí. Ve Veselí jsme přestoupili na jiný vlak, jež nás odvezl přes Kardašovu Řečici do Jindřichova Hradce.

Dohromady jsme ušli něco přes třicet kilometrů a je pravda, že by to nejspíš naši menší členové (Filip, Čenda a Lvíček) neušli. Přestože tato výprava byla náročná, velmi se mi líbila.

Jedná se o tradiční vycházkovou jarní výpravu, nejen pro členy našeho oddílu, ale i jejich rodiče a přátele oddílu. Také k této výpravě neodmyslitelně patří nemalý rozdíl mezi předpokládanou délkou trasy a délkou skutečnou/výslednou.

Sraz byl určen na 7.10, sešlo se nás docela dost (dvanáct a dva psy). O deset minut déle jsme naskákali do úzkokolejky. Čas ve vlaku jsme si krátili klábosením. Po necelé hodince jsme vystoupili ve stanici Sudkův Důl. Zde jsme se bleskově vyblejskli, po tomto činu jsme já, Komár a Luk dostali část mapy dnešní trasy. První díl jsme měl já a tak jsme směle vyšlápli po žluté turistické značce do obce Sudkův Důl (vlaková zastávka se nacházela kousek od obce), hned po kousíčku cesty jsme obdivovali krásné koně. V obci jsme se zastavili u rozcestníku a pak se opět po žluté vydali polní cestou dále. Zhruba po půl kilometru započali oba dva psi neustálou sérii útěků za pachy a návratů k nám, zejména ten můj jezevec. Po návratu psů jsme pokračovali přes Bezděčín, Josafat až na rozcestí před Novými Dvory, kde jsme při kraťounkém občerstvení hádali, zda to ty ovce v ohradě mají za sebou nebo ne; (dlouho se nepohnuli, ale nakonec přece). Po občerstvení jsme se odklonili ze žluté a pokračovali po silnici. Do Pořína, zde jsme na zastávce autobusu měli první oficiální; pauzu na sváču. Asi po čtvrt hodince jsme se zvedli a dali na cestu, prošli jsme obcí Radostkovice, přes hlavní do Horních Hořic a poté do Dolních Hořic, zde jsme se dali po zelené. Až k samotné Chýnovské jeskyni, u jeskyně jsme se dozvěděli několik zajímavých informací. Dále po zelené, cestou s nemalými výškovými rozdíly, a aby toho nebylo málo, konec stezky vedl přes velmi opravdu velmi kluzkou louku; no koment.

Po této rozmanité cestě jsme přišli k lesu, na jehož kraji jsme určili ideální místo pro oheň a dali jsme se do společné práce, musím uznat že nám to téměř lítalo od ruky, už za necelých 12 minut byla polévka nad ohněm. Mezitím co se dva kuchaři starali o polévku, opékali jsme si vuřty a klobásky a povídali si o uplynulé cestě. Za necelou hodinku byla hotova s napětím očekávaná polévka, musím říci že byla opravdu znamenitá, o čemž svědčil i doslova vyluxovaný kotlík (mňam). Po obědě jsme uhasili (za přítomnosti požárníka) a důkladně zamaskovali oheň, nasadili batohy, svolali psy a plni sil vykročili.

První zastávka se uskutečnila o několik kilometrů dál, a to v Chýnově, zde jsme nejen přesedlali na červenou, ale koupili jsme si ve vietnamském krámku potřebné pitivo a osvěžili se nanuky. Po napití jsme pokračovali dál, podél silnice a následně po ní, až ke Gazdě, tam jsme sešli z rušné komunikace.

A pustili se do Turoveckého lesa, už od začátku tohoto lesíka byli psi více bez nás než s námi 61514. Byl to úsek celkem dlouhý a tak nám ho Venca zpestřoval hrami typu: Kdo pane, já pane?, Bomba, vetřelec, povodeň a lavina, nejlepší byly přezdívky, takže nikdo pořádně nevěděl jakou;. Zhruba v půlce tohoto Přírodního parku se nacházelo odpočívadlo s památným sešitem Klubu českých turistů, ve kterém za nás Venca napsal vzkaz, u jehož psaní jsme se nesmírně pobavili. Po oddechu jsme pokračovali dál klidnou přírodou, po několika metrech psi chytli nějakou stopu, po několika minutách nám došla trpělivost, a tak jsme je vzali na vodítka. Za dlouhé nedlouho jsme se dostali do poslední části Turoveckého lesa, to nám již pochopitelně docházeli síly a někteří mleli z posledního.

Když jsme se konečně dostali z lesa, museli jsme překonat rozestavěnou dálnici, nedaleko za ní byl již poslední rozcestník. Tam jsme se málem shodli, že to vezmem “ zkratkou; po žluté. Pak jsme pokračovali podél hlavní silnice až k podplouvajícímu; podchodu, zde jme umyli nejen boty . Po překonání tohoto úseku jsme se suší dostali na nástupiště.

Těsně po tom, co Venca přinesl lístky přijel vlak a my jej okamžitě obsadili. Ve vlaku jsme se skoro pohádali, koho bolí nohy nejvíc. Pak jsme se snažili neusnout, naštěstí Veselí nad Lužnicí bylo nedaleko a tak se nám to nepovedlo. Přestože jsme na přestup měli cca sedm minut a nohy nás neúprosně boleli, zvládli jsme jej. Nevím, jak v jiných kupíčkách, ale v tom našem jsme rozhodně neusínali, jelikož jsme se neustále bavili, vymýšleli všelijaké srandovní kousky a především se pořád smáli;(zasvěcení vědí své;.

V Jindřichově Hradci jsme byli před půl osmou. Po výstupu jsme si popřáli pěkný večer, pozdravili se a doufaje vyrazili hledat odvoz.

Na závěr musím dodat, že to byla jedna z nejhezčích a nejlepších výprav na které jsem kdy byl, a že už jich pár za sebou mám. A společně s Tomem musím poděkovat za účast všem členům expedice. Už se nemůžem dočkat dalšího ročníku! Trasa měla 30 km. Tak tedy na závěr velký DíK!

Účast: Venca, Štěpán, Pepek, Komár, Luk, Drak, Štika, Lenka, Jana Bláhová, Jana Kostková, Jonáš, Pepa. Psi Tomáš a Dasty

Luk, Pepek